Fašistická výzva, Fierlingerovi socialisté a elity.

Od roku 1918, vzniku samostatného Československa, přišli občané tohoto státu o svobodu a parlamentní demokracii hned dvakrát. Poprvé v souvislosti s Mnichovskou dohodou, kdy Československo bylo přinuceno odevzdat část svého území ve prospěch nacistického Německa a podruhé v důsledku únorového komunistického puče v roce 1948.

Následně se jednalo o období, totality, nesvobody a státního teroru. Co se však týká samotné ztráty principů pluralitní demokracie, je tento proces vždy založen na stejném či podobném vzoru. Samozřejmě, že se to netýkalo jen našeho politického a ústavního systému, nýbrž podobné „karamboly“ najdeme i v osudech jiných evropských států a národů. Rád bych se v následujícím textu o těchto příznacích krátce zmínil.

V roce 1938 čeští fašisté sdruženi v tzv. Národním táboru československém, vydali leták s názvem „Občané!“ ve kterém vyzývali k rozpuštění všech politických stran, revize majetku bývalých politiků a vyšetření jejich údajné protistátní činnosti. Ostře byla v letáku napadnuta rovněž vláda Jana Syrového, označena za „bezvýznamnou, nastrčenou, uniformovanou vládu v pozadí se skrývajících politických čachrařů“.  Dále bylo požadováno také okamžité rozpuštění zednářských lóží a vyloučení jejich členů z veřejného života.

Pomineme-li ještě navíc ostrý protižidovský akcent českých fašistů, je tato výzva plně v duchu jejich rétoriky během prvních dvaceti let samostatného Československa. Povšimněme si, že fašisté a jiní podobní „spasitelé světa“ trpí utkvělou představou, že jsou majitelé jakési vyšší pravdy, která je opravňuje vládnout ostatním, kteří tuto „pravdu“ nevlastní či nesdílí. Zejména jde o tezi, že parlamentním systému vznikají problémy a spory a ty jsou v zásadě pro společnost škodlivé, zatímco silný národní (fašistický) stát by tyto problémy řešil tím, že by je nahradil ideální jednotou. Samozřejmě, že se nejedná o nic nového. Představa, že vyšší poznání nějaké skupiny dává této skupině rovněž vyšší morální oprávnění a právo prosadit jejich koncept ve společnosti, navzdory všem pravidlům a zásadám demokratického státu, nabývá chorobné potřeby tyto představy také prosadit. To vyžaduje především jednu podstatnou věc, a sice zničit názorovou opozici. V tomto smyslu jsou všechny nastupující totality a diktatury stejné. Ve jménu nějakých „vyšších a ušlechtilých“ cílů, musí zlikvidovat pluralitní soutěž názorových idejí, které jsou v demokratickém státě reprezentovány právě politickými stranami. Viděli jsme to v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 a viděli jsme to u nás po nástupu komunistů v roce 1948. Ke zlikvidování názorové plurality představovanou politickými stranami však významně přispěla ještě i určitá rezistence od demokratických stran se tomuto trendu výrazněji postavit na odpor. Do československých dějin se tímto přístupem neslavně zapsal exponent sociální demokracie Zdeněk Fierlinger, který nejenom, že servilně přitakával komunistům a pomáhal jim tak k nastolení komunistické diktatury, ale nakonec přivedl ČSSD i k faktické likvidaci.

Historie ukazuje, že myšlenka vyřešení tzv. chyb parlamentní demokracie a souvisejících sporů, delegováním absolutní moci na třídu vyvolených a jediné správné uspořádání společnosti, je samozřejmě zcela chybná, končí vždy stejně špatně a ztráty na lidských osudech, životech i celé společnosti jsou nedozírné. Lidé se přou od nepaměti a zkoušejí různé přístupy, neboť neomylní a všeznalí lidé neexistují, proto kdosi moudrý přišel na to, že pokud se lidé přou slušně, podle nějakých pravidel a nezabíjí se přitom, mohou z takových sporů vznikat nové přístupy a nápady jak věci lépe řešit, i když tento postup vypadá jaksi „neideálně“ je to jediný způsob jak se pomalu a nemotorně pohybovat vpřed. Likvidací názorových oponentů totalitní systémy nevytvářejí „ideální společnost“ nýbrž pouze fikci ideální společnosti. Rezignací na principy parlamentní demokracie, lidé v minulosti své chamtivé, omylné, nedokonalé a jinak hříšné politiky, které šlo pomocí voleb vyměnit, změnili na politiky chamtivé, omylné, nedokonalé a hříšné, které však již nešlo pomocí voleb vyměnit. Každý kdo má všech pět pohromadě pochopí, že tohle není zrovna výhodný obchod pro většinovou společnost.

Naštěstí však, my zdejší občané země, s pluralitní, liberální a parlamentní demokracií, jménem Česká republika, žijeme v časové řadě dál a můžeme tak, na rozdíl od našich předků, čerpat z jejich trpkých omylů a zkušeností. Kdyby tudíž dnes někdo vyzýval k likvidaci politických stran a vydával to za snahu o vytvoření jakéhosi „lepšího řádu“, můžeme tyto výzvy na základě minulosti rázně odmítnout!! A v případě, že by ve své chorobné touze „najít ztracený ráj“ podobným výzvám opět naivně a nekriticky podlehla určitá část společnosti, jistě by nás na nebezpečí měly upozornit naše intelektuální a politické elity. Jmenujme jen některé z nich. Zcela určitě se můžeme spolehnout na předsedu nejsilnější opoziční strany ČSSD pana Bohuslava Sobotku či na sociálnědemokratického předsedu horní komory parlamentu pana Milana Štěcha, kteří si jsou jistě vědomi úlohy politických stran v parlamentní demokracii, a kteří by jistě již nešli ve fierlingerovsky-oportunistických šlépějích, pokud by někdo vyzýval k likvidaci politických stran dnes, nýbrž by se zcela jasně postavili za demokratické, ústavní a parlamentní principy České republiky. Stejně tak by se jistě ve prospěch těchto principů vymezili i naši přední sociologové (např. Jiřina Šiklová), žurnalisté (Alexandr Mitrofanov) a politologové (snad Jiří Pehe)…?

Pro úplnost ještě doplním, že čeští fašisté se poprvé jasně programově ustavili a přihlásili k ideálům italského fašismu v roce 1922 v moravském městečku jménem Holešov.

Zdroje: Miroslav Gregorovič, Kapitoly o českém fašismu

http://is.muni.cz/th/78889/fss_m/Cesky_fasismus_v_obdobi_Prvni_a_Druhe_republiky.txt